O plemeni

Japanese mastiff kennel

Plemeno tosa inu pochází z Japonska. Bylo vyšlechtěno v polovině 19. století na ostrově Shikoku, v prefektuře Kochi. Příznivci psích zápasů chtěli získat japonské plemeno bojových psů, schopné bojovat na smrt, tiše jako samuraj. Evropští bojoví psi byli vychováváni pro krvavé boje s jinými zvířaty, například s medvědy, býky, lvy atd. Avšak původně měla tosa bojovat pouze se psem.

V 19. století bylo Japonsko zcela izolováno od zbytku světa, takže nebylo možno křížit různá plemena. Teprve v roce 1854 byly otevřeny hranice a na japonské ostrovy dorazili evropští bojoví psi jako buldokové (1872), mastifové (1874), němečtí pointeři (1876) a německé dogy (1924).

Chov tosy byl založen na místních tzv. dogovitých psech, pravděpodobných potomcích starověkých molosských psů, stejně jako bojovnících Shikoku-Ken (plemeno existovalo pouze v Japonsku) a importovaných plemenech jako jsou bulteriéři, mastifové, buldoci, německé dogy, pointeři, bernardýni a bloodhoundi. Neexistují přesné údaje o plemenech, která se podílela na vyšlechtění tosy, protože informace jsou udržovány v tajnosti. Hypotézy jsou postaveny na základě exteriérové podobnosti plemen.

V důsledku toho byli chováni psi s vynikajícími bojovými vlastnostmi, kteří bojovali neúnavně a tiše, aniž by se vrhli na soupeře a snažili se ho roztrhat, ale tlačili ho svým vlastním tělem, schopným bezohledného útoku a dlouhého boje.

Tosa se také častou nazývá "Sumo Inu". V tradičním japonském zápasu sumo jde o to vytlačit soupeře z ringu, případně ho srazit k zemi. V zemi vycházejícího slunce se jedná o souboj bez krve a podle pravidel zápasu sumo. Pokud je jeden ze psů zraněn, boj je zastaven. Pes, který záměrně kouše soupeře, kňučí strachy nebo štěká, je prohlášen za poraženého. Boj vyhrává pes, který srazí soupeře na zem a drží ho, přičemž má navrch více než 3 minuty (nebo 5 minut, pokud boj trvá déle než 15 minut). Zápas trvá od 5 až do 30 minut, v aréně, která měří napříč 36 metrů. Pokud není knokautován žádný ze psů, pak je za vítěze prohlášen ten, který v boji prokázal větší aktivitu.

Stejně jako zápasníci sumo jsou psi hodnoceni podle bodů, které nedávno získali. Nejsilnější a nejvytrvalejší psi, kteří vyhráli mnoho soubojů, získají titul "šampion" a "grandšampion". Pes, který získá první místo, obdrží speciální malovanou "zástěru" a konopný věnec.
Výše uvedená pravidla bojů vyžadovala obrovskou duševní stabilitu a odhodlání. Zachycení, zadržení a házení soupeře je výsledkem fyzické síly, určité váhy a "síly ducha". Psi, kteří byli vysláni do boje, měli určitou tělesnou hmotnost. Po věky byli bojoví psi tosa relativně štíhlí a měli podváhu. Vzhled nebyl důležitý. V určité fázi vývoje byly tosy skvrnité, měly vztyčené uši a zakroucené ocasy. Ale v průběhu doby se výraz plemene drasticky změnil.

Historie vývoje plemene byla nepochybně ovlivněna různými správními opatřeními a náhodnými událostmi. V letech 1910-1911 byly v Japonsku psí zápasy zakázány. A také byly zavedeny daně za vlastnictví psů. O něco později, na konci dvacátých let minulého století, epidemie způsobila, že tosy byly na pokraji vyhynutí. Nicméně, navzdory zmíněným obtížím, v třicátých letech minulého století získaly v Japonsku psí zápasy na popularitě, a proto se plemeno opět začalo rychle vyvíjet. Policie nereagovala dostatečně, protože psí zápasy se konaly veřejně. V té době bylo asi 5 000 psů tohoto plemene.

Během druhé světové války zahynul velký počet psů. Psi v Japonsku byli zabiti kvůli kůži, která se používala na výrobu oblečení pro piloty. Téměř všichni dospělí psi a štěňata tosy byli zabiti, protože v zemi byl nedostatek jídla a tito velcí psi potřebovali hodně krmiva. Pouze několik psů bylo chovateli zachráněno s rizikem ohrožení vlastního života. Psům tosa se podařilo dostat do řídce osídlených oblastí Hokkaido. Několik dalších zástupců plemene bylo odesláno do Koreje a Tchaj-wanu, kde byli schopni přežít válku. Naživu zůstalo pouze pár psů a dvě feny ve správní oblasti Tohoku a několik psů v oblasti Kyushu. Tito přeživší psi byli použiti k obnově plemene, které nyní vidíme. V současné době žije v Japonsku asi 4 tisíce jedinců tosy.

Silná a odvážná tosa je často nazývána psím samurajem. Nicméně toto označení spíše do značné míry odráží povahu samotného psa, než určuje okruh jeho tradičních majitelů. Kombinace statečnosti se zdrženlivostí a trpělivostí poskytla tose pověst neporazitelných bojovníků. Dnes tyto vlastnosti umožňují tose brilantně se vyrovnat s rolí strážce, stejně jako spolehlivého společníka, vedle kterého se člověk nemůže bát prakticky ničeho.

Stejně jako každý pes se silnou osobností by měla být tosa již od štěněte správně vychovávána, socializována a v kontaktu s ostatními domácími zvířaty. Vzhledem k obrovské velikosti, značné fyzické síle a silné osobnosti toto plemeno není pro každého. Správně vychovaná, dobře socializovaná tosa je okouzlující, nenáročný rodinný pes a společník. Tosa je vysoce inteligentní a jemná, snadno a rychle se učí dobrým zvykům. Přes svou pověst bojového psa je tosa neuvěřitelně něžným a láskyplným mazlíčkem. Je oddána svým pánům, trpělivá a laskavá k dětem. Na tyto inteligentní psy s dobře vyvinutým hlídacím instinktem se můžete zcela spolehnout. Kromě hlídání je tosa úspěšně používána jako pátrací, záchranářský a canisterapeutický pes.

Tibetan mastiff kennel

První zmínku o plemeni lze nalézt v čínské knize Shujing (dříve Shu-king) z roku 1122 př.nl. Na základě informací z tého knihy a nadšených popisů o něm Aristoteles napsal mnoho příběhů. Protože první zmínky o plemeni sahají až do starověku, bylo toto plemeno vždy obklopeno mýty a legendami.

Přesné datum jejich prvního objevu však není znám. Existují záznamy, že i ve starověku chodili obyvatelé horského království všude doprovázeni velkými psy drsného vzhledu, kteří se nebojí pronikavých větrů, těžkých mrazů a spalujícího tepla.

Ve 13. století si čínští obchodníci, když projížděli Tibetem k poušti Gobi a Severní Číně, s sebou vzali své vlastní strážní psy. Čínské a tibetské psy začaly křížit s dováženými západními plemeny a jediní, kteří nebyli zkaženi cizí krví, byli psi, kteří žili vysoko v horách. Byla to silná zvířata, která dokázala odolat drsnému klimatu a obtížnému životnímu stylu.

Tito psi měli silné kosti, mohutné tělo a svaly, stejně jako velkou vytrvalost, která jim umožňovala putovat na dlouhé vzdálenosti v horském terénu. Měli hustou srst a ještě hustější podsadu.

Kromě knihy Shu King (Shujing), přeložené do 45 světových jazyků, jsou zajímavé informace o horském psu, jak se také nazývá toto plemeno, v dílech Aristotela. Tento slavný starověký filozof a vědec věnoval popisu tohoto majestátního zvířete mnoho stránek, obdivoval sílu, oddanost a krásu psa s výrazným melancholickým výrazem očí.

Mezi Evropany byl prvním autorem knihy o tibetských mastifech Marco Polo, velký italský cestovatel a obchodník. Popisuje psa, který má vrčí stejně divoce jako lev a vysoko jako osel. Při cestování přes Asii se setkal s mnoha Tibeťany, kteří sešli se svými psy do údolí. Cestovatel byl překvapen mimořádným vzájemným porozuměním mezi zvířetem a mužem, zdálo se mu, že pes chápe pána bez slov. Záznamy se datují k roku 1271.

Až do 19. století neexistovaly o tomto plemeni žádné záznamy. Teprve v roce 1880 popsal Angličan Samuel Turper, který cestoval přes Tibet, plemeno psů, které by mohlo porazit lva. Věnoval velkou pozornost charakteristice plemene. Jedním z prvních známých tibetských mastifů, kteří dosáhli západních břehů, byl pes, kterého v roce 1847 poslal lord Harding (později místokrál Indie) královně Viktori. Později v osmdesátých letech přivezl Edward VII (později princ z Walesu) dva psy do Anglie.

První zaznamenaný vrh tibetských mastifů se narodil v roce 1898 v berlínské zoo. Bohužel nepřežil, stejně jako další potomci. Z nějakého důvodu, v těch letech v Evropě, další pokusy o chov tibetských mastifů selhaly. Legenda Tibetu byla po dlouhou dobu chována pouze ve své vlasti a objevila se na starém kontinentu až ve 20. století.
Y. N. Roerich popisuje plemeno úžasným způsobem, zaměřuje se na povahu psa a jeho relativní mírumilovnost. Věnuje pozornost neuvěřitelné lásce Do-Khyi (jak je plemeno označováno) ke kočkám. Kočka se zdála být psův mazlíček.

Bylo dokázáno, že plemeno pochází z vlka, bez příměsi krve šakala, který je typický pro všechny psy horského typu molososidních plemen. Někteří vědci dokonce považovali toto plemeno za předka všech velkých horských a mastifovitých plemen psů.
V popisu Heroda jsou zmíněny některé "indické" typy psů. Podle některých údajů jsou výchozím článkem, ze kterého se objevil Tibetský mastif. Jeho původ, jako samostatné plemeno, je považováno 7. století před naším letopočtem.

Fakta ukazují, že středoasijští ovčáci a kavkazští ovčáci jsou přímými potomky této starověké krve. Zdědili těžkou povahu svých předků a určité typické rysy jejich vzhledu.

Tibetský mastif je silný a dobře stavěný pes se silnými svaly, bohatou srstí, hřívou kolem krku, začínající od týlu a pokrývající kohoutek. Je charakterizován působivým fyzickým a duševním zdravím a dlouhověkostí. Dospělí psi prakticky nejsou nemocní. Dysplazie kyčelních kloubů je extrémně vzácná, i když ji nelze vyloučit. Průměrná délka života je 16 let. Pomalu dospívá - feny dospívají ve 2-3 letech a psi nejméně ve 4 letech. Feny obvykle hárají jen jednou do roka, obvykle na konci podzimu.

Tibetský mastiff se vyznačuje úžasným šarmem, ale jeho charakter odráží dlouhodobou práci jako strážce. Je velmi nedůvěřivý vůči cizím a má určitou divokost. V přítomnosti svého pána nevykazuje agresivitu a je relativně přátelský k hostům. Nicméně, pokud zůůstává sám na svém území, zejména v noci, stává se vážným hlídačem, neustále kontrolujícím svůj majetek. Na svém území si pes vybírá nejvyšší bod, ze kterého sleduje vše kolem sebe.

V noci o sobě tibetský mastif dává vědět hlasitým a hlubokým štěkotem, který má zvuk "dobrého měděného gongu". Tento zvuk může zastavit sněžné leopardy a další dravce, takže zloději si dvakrát rozmyslí, než se rozhodnou podívat se na zdroj tohoto štěkání; toto ale může způsobit vážné problémy se sousedy. Pokud ho vetřelci provokují nebo dráždí, pes se rozzuří. Srst na temeni se naježí, pes se zdá být dvojnásobně velký, vycení zuby a oči se rozžhaví do ruda - impozantní soupeř, s nímž si nikdo nechce zahrávat.

Tibetský mastif je pes zaměřený na člověka, ale bude bránit své území a chránit své pány před vetřelci až k smrti. Aby to bylo možné, byl vyšlechtěn před tisíci lety, takže každý majitel by si měl být vědom toho, kterého psa si vybere.

Od štěněte by měl být tibetský mastif učen základům poslušnosti pomocí her. Stejně jako ostatní molossoidní plemena, může být i Tibetský mastif velmi tvrdohlavý, bude bránit svou nezávislost v rámci dobrých vztahů s člověkem.
Štěně tibetského mastifa vyžaduje zvláštní přístup, což znamená být trpělivý, důsledný, ale zároveň laskavý. Měl by umět základní cviky poslušnosti, které umožňují příjemné soužití se psem.

Jako člen rodiny je Tibetský mastif trpělivý, klidný, a nezávislý. Pokud je správně vychován, stává se z něho okouzlujícího a loajálního pes. Neustále potřebuje lidskou společnost a je velmi šťastný, když ji najde. Fanoušci plemene považují tibetské mastify za velmi intuitivní psy, schopné cítit všechny změny lidské nálady.

Jedná se o nejlepšího psa k dětem, pokud jsou děti dobře vychovány a umějí se chovat, což je nezbytné při vytváření vztahu dítěte a psa každého plemene. Možná taková oddanost k dětem pochází z doby, kdy tito obrovští psi hlídali tibetské vesnice a dospělí obyvatelé natolik důvěřovali psům, že jim svěřili péči o své děti. Tibetský mastif je k dětem velmi laskavý. Chůzi na vodítku přizpůsobuje jejich kroku a v podstatě jim dovoluje dělat s nimi cokoliv. Proto rodiče by měli mít pod kontrolou spíše své děti než psa, zvláště když je to ještě štěně.